Vítejte na České Sibiři! Představuje se vám jedna z nejstarších doposud fungujících chovatelských stanic sibiřských koček v České republice.

Jejím základem se stal kocour Nikolaj OK Sibiria ( Damian) narozený 22.4. 1990 a později (po čtyřech letech) kočička Belvi z Kajetánky (Terezka) narozená 31.3. 1994, oba v barvě černá mramorovaná.

Nikolaj pocházel z chovatelské stanice paní Boženy Reslové OK Sibiria, která byla vůbec první chovatelkou sibiřek u nás. Byl určen „na mazlíka“ , ale paní chovatelka nás přesvědčila, že by byla škoda ho dát vykastrovat, a tak se Damian „podepsal“ v chovu mnoha kotˇaty, která zůstala nejen v Česku, ale našla domovy i za hranicemi. Jeho kladem byla mohutná postava, měl 8 kg živé váhy, vynikající kvalitu srsti, mohutnou typovou hlava, záporem – povaha. Byl šelma se vším všudy a ani jeho paní s ním neměla lehké pořízení.

Terezka (Belvi z Kajetánky) k nám přišla jako chovná kočička a měla být partnerkou Damiána. Bohužel, už první vrh byl velmi těžce nabytou zkušeností s umělým odchovem kotˇat. Dva kocourci se narodili spontánně, kočičce se na svět nechtělo a vše skončilo na operačním stole císařským řezem. Terezka ztratila mléko, a tak jsme sháněli dudlíky a lahvičky pro panenky a vyráběli náhražkové mléko (sušené v té době bylo úzký profil) a masírovali bříška, řešili zácpu či průjem u miminek. Kotˇátka přežila, vyrostla a našla místo v lidské i kočičí společnosti. K naší lítosti Terezka jako chovná kočička brzy skončila. Zřejmě při operaci se dostala infekce do dělohy a kočička měla neustálé záněty, dvakrát potratila ( na radu veterináře byla nakryta) a vše skončilo kastrací, abychom ji dále netrápili. Jako kastrátka prožila dlouhý i výstavně úspěšný život (Europremior) a nedávno oslavila patnácté narozeniny.

Po Terezčině kastraci jsem začala hledat novou kočičku – můj sen byla černá želvička – ve Finsku, zemi, kde sibiřky byly a jsou dost populární a v dobré kvalitě. Po několika nezdařených pokusech zarezervovat si kotě, jsem si v chovatelské stanici Ully Räihä „Minnilän“ rezervovala kočičku po její Snowknight Destiny ( tu jsem viděla na vlastní oči v Praze na Světové výstavě v roce 2000) a legendárním Gordey St. André. Ve vrhu bylo kočiček několik, mne upoutala stříbřitá želva s bílou Kiss Me. A tak v dubnu 2001 přiletělo vytoužené kotˇátko z Finska. Bohužel tentýž rok zemřel na nádorové onemocnění Nikolaj, takže koťátka s ním již nebyla. Kiss byla nakryta na jaře dalšího roku jeho synem, černým s bílou – Uganem Sibri Rou a za její chovnou kariéru se stala mámou 23 koťat (viz „vrhy“).

Z vrhu „E“ zůstala doma kočička Erinka, černá tygrovaná želvička. Ta by měla pokračovat v chovné kariéře Kiss. Z vrhu „F“ zůstala půvabná kouřová kočička s bílou Ferzja, i ona by měla být nástupkyní Kiss.

Obě kočičky mají různé otce. Po smrti Nikolaje jsme začali hledat nového kocoura. Nebylo to jednoduché, protože majitelkou Nikolaje byla moje máma, u které měl kocourek bydlet. Za prvé si pořídila Nikolajovu dceru, Arishu Kar-cat, jedno z posledních Nikolajových kotˇat. Kocourka chtěla jen za podmínek, že bude divoce zbarvený a že dorazí před Vánoci. To byl šibeniční termín, něco přes měsíc. Nakonec se povedlo najít takového kocourka v chovatelské stanici Knyaz Gvidon v St. Petersburgu a vyřídit všechny potřebné formality. Atos dorazil těsně před Vánoci a chovná skupina byla úplná.